Co si o nás Vietnamci myslí?

1. července 2013 v 19:07 | Thyronx |  Zajimavosti z Cech

Co si o nás Vietnamci myslí?

Jednoduchá otázka. Vietnamci si myslí, že jsme velcí, tlustí, oškliví, nosatí a všichni vypadáme stejně. Tedy, takový bývá první dojem, hned potom, co dorazí do ČR. Pro mnoho Vietnamců je naše země první cizinou, kterou kdy navštívili, takže kulturní šok bývá docela silný. Nebojte, prý se na nás dá časem zvyknout. Mimochodem, když přijedou Češi vietnamského původu (tedy děcka, která se tu narodila) na návštěvu do Vietnamu, prý je místní poznají na první pohled. Dávalo by to smysl, česká strava obsahuje daleko více proteinů než vietnamská a nemáme tu tolik slunečního svitu, takže čeští Vietnamci (nebo vietnamští Češi) budou nejspíš o něco vyšší a světlejší než je ve Vietnamu obvyklé.

Po úvodních povrchních dojmech (které jsou poměrně univerzální, slyšel jsem to od spousty Vietnamců i Číňanů) nastupuje lehký údiv a pohrdání. Jak je možné, že jsou tady lidé tak bohatí, a přitom tak líní? Nikdo se nikam nežene a nespěchá, lidi jezdí jakž takž rozumnou rychlostí, ulice jsou (v porovnání třeba s Hanojí) naprosto vylidněné. Zaměstnanci ve službách jsou pomalí a neochotní, zaměstnanci v manuálních profesích jakbysmet. Lidé na ulicích jsou tiší, bázliví a zakřiknutí, sotva o nich víte. Obchodníci jako by se pomalu styděli, že něco prodávají, klopí oči a snaží se, aby jejich obchod vypadal co nejméně nápadně. Ve Vietnamu se obchoduje i pracuje úplně jinak, tam se každý musí rvát o své místo na slunci, jak to jen jde. Zato tady se peníze doslova válí na ulici. Podnikavému Vietnamci začne jiskřit v očích, začíná mu docházet, že v tomhle rybníce plném tlustých kaprů se může stát štíhlou, nebezpečnou štikou.

Zkusit to může. Chvíli mu to může procházet. A pak narazí. Dnes už se to tolik nestává (mezi generacemi došlo k určitému rozšíření know-how - o tom později), ale první generace Vietnamců narážela dost často na jednu specificky českou vlastnost, kterou Vietnamci naprosto postrádají a díky níž si Češi u Vietnamců získali určitý respekt - a také pochopení. Pokud chcete vědět, o jakou vlastnost jde, zkuste si nejprve zajít do vietnamské večerky, nebo rovnou na tržnici. Sapa je v naší zemi největší a jako vzor ideální. A teď zkuste třeba tu Sapu popsat. Pravděpodobně vás napadne docela dost přívlastků.

Barevná. Rozmanitá. Bordel. Cizokrajná. Exotická. Bordel. Orientální. Nepřehledná. Bordel.

V Sapě se každý obchodník stará jenom o svoje. Odpadky klidně nahází na hromadu před obchod a je to problém někoho jiného. Teď už se, díky bohu, stará provozovatel a několikrát denně křivolakými uličkami projede improvizovaný popelářský vůz (velká dodávka s otevřenou korbou). Parkuje se, jak a kde se dá. Stejně tak se i řídí. Zboží je v krámech vystavené bez ladu a skladu, je třeba se jím prohrabávat, vrstvu po vrstvě. Silnice v Sapě připomínají tankodrom, a při současném provozu a rozsahu zástavby se opravy hned tak nedočkají. Uprostřed Sapy vznikl tak nějak organicky jakýsi shluk improvizovaných buněk v pravoúhlé struktuře hal, kde jsou právě ta bistra a školky a služby a celé to srdce temnoty, které jsem popisoval několik blogů zpátky. A mohu vás ubezpečit, že dřív tu bylo i hůř!

Podobný princip uvidíte i ve večerkách. Na mnohem menším měřítku, pravda, ale vsadím boty, že jste ještě nebyli ve večerce, kde by se dalo normálně čelem projít všemi uličkami. Připomíná to takový pokoj staré paní, který je obsypaný vyšívanými a háčkovanými polštářky, porcelánem, broušeným sklem, rámečky s fotografiemi vnoučat, psů a herců (bývá to Oldřich Nový, George Clooney nebo Richard Gere, na jiné jsem zatím nenarazil), nu prostě pokoj plný všech těch krásných věcí posbíraných za osmdesát let života, které si ta paní chce připomínat každý den hned na první pohled a kde si není pomalu kam sednout. Jenom to ve večerce holt bývají regály narvané čipsy, petkami s pivem a krabicemi s ovocem. (Zde musím zmínit jednu zajímavost; ovoce z večerky je možná dražší, ale daleko hezčí než z hypermarketu. Je tomu tak hlavně proto, že všechno hezké ovoce z hypermarketů skupují vietnamští obchodníci hned zrána. Takže si buď musíte přivstat, nebo připlatit. Nebo z jídelníčku vypustit zelené fujtajbly a živit se bůčkem.)

Zkrátka a dobře - Češi o sobě zpravidla neradi slyší něco pozitivního, ale já to risknu a řeknu, že mají silný smysl pro pořádek a organizaci. Vietnamci budou raději obchodovat s Čechem než s Vietnamcem, Čech vidí dále do budoucnosti. Místo aby vás jednou natáhl, snaží se chovat férově, aby mohl spolupracovat dlouhodoběji. Výjimky jsou, pochopitelně, na obou stranách. V tuto chvíli už čeští dodavatelé vědí, jak s vietnamskými obchodními partnery jednat - na fakturu ani žvýkačku, peníze na ruku a bez dokladu ani ránu, a cena není vyrytá do kamene. Nám to může připadat úsměvné, ale obchodní prostředí je u nás daleko zdravější. Čistě pro ilustraci, slyšel jsem o jednom Vietnamci, který se neuvěřitelně divil, když po něm úředník poprvé v životě nechtěl bakšiš.

Vietnamci jsou tvrdí, neústupní a v nejlepším smyslu toho slova také nepřizpůsobiví lidé (zeptejte se třeba Američanů). Jediným důvodem, proč mezi Čechy a Vietnamci nedocházelo k větším konfrontacím, je fakt, že jejich způsob života je s tím naším čirou náhodou docela kompatibilní. (Docela zajímavé by bylo sledovat soužití Vietnamců a kupříkladu muslimů ze Středního Východu - mám silné tušení, že by nebyli zdaleka tak tolerantní jako bývají Evropané.) Ale ačkoliv se jim do toho zprvu moc nechtělo, museli se začít učit. Už jenom kvůli svým dětem a jejich budoucnosti. Poznali, jak těžké je to tu bez znalosti řeči. Proto jejich děti mluví perfektně česky, bez přízvuku. Poznali, jak těžké je to tu bez vzdělání. Proto jejich děti takřka bez výjimky studují na VŠ. (Není to o vrozené inteligenci - blbce najdete všude na světě, a tedy i ve Vietnamu. Je to jenom o dřině. Pilný idiot se může dostat docela daleko.) Poznali, jaké to tu je, když kašlete na víza, pojištění atp. - každý Vietnamec první generace zná minimálně jednoho člověka, který seděl za daně nebo clo, popř. byl kvůli vízům deportovaný. Proto mívají jejich děti papíry úzkostlivě v pořádku.

V zásadě bych řekl, že se nám spolu nežije nejhůře. Bez problémů to určitě není a první generace se opravdu o nějaké začlenění do společnosti ani nesnažila. Však také, zkuste si představit, že se zítra s rodinou přestěhujete do Hanoje. Děcka si možná zvyknou, babička asi ne. Ale dovolím si něco optimismu, když řeknu, že jsme po mnoha letech dospěli k nějakému statutu quo, který není problém dodržovat ani pro jednu ze stran, a který se oběma vyplatí. První generace Vietnamců dřela pro svoje rodiny ve Vietnamu. Druhá generace dře pro svoje rodiny tady. Třetí třeba bude dřít pro tuhle zemi. Ve Spojených Státech to přesně takhle dopadlo s Číňany, kteří v první generaci fungovali jako nekvalifikovaná pracovní síla, ve druhé jako drobní živnostníci a ve třetí jsou z nich lékaři, právníci a vědci. (Ale hlavně lékaři. V Číně je málo povolání, která by měla větší respekt. Pokud jdete ve Státech k doktorovi a chcete mít záruku, že je kvalifikovaný, vybíráte mezi Číňanem a Židem.)

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jirka Jirka | E-mail | 6. prosince 2013 v 7:01 | Reagovat

Proti cechum jsou americane mnohem mene vzdelani, v mnoha vecech stupidni, neznaji cizi jazyky a jsou prilis duverivi !! toto
je ma praxe po 20-letech v Americe ! what is your experience ? let me know, thanks
Jirka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama